Proč si lidé neustále nakupují věci, které nepotřebují, a jejich domácnosti pak končí zavalené vším možným? Proč vůbec máme tu potřebu pořád se doplňovat něčím z vnějšku? A je řešením to, že se zhlédneme v minimalistickém životním stylu a úplně přestaneme nakupovat?
V tomhle článku se zaměřím na začarovaný kruh nakupování i na takzvanou hedonistickou adaptaci. A ráda bych se s vámi podělila i o svůj příběh, protože jsem dřív byla šopaholička.
Před více než devíti lety jsem žila v Praze. Pracovala jsem v jedné mezinárodní korporaci a moje práce mě tak úplně nenaplňovala. Svoji frustraci jsem si ventilovala tím, že jsem po skončení pracovní doby většinou ještě prošla shopping centrem. Tam jsem se často zamotala, což je pro člověka s poruchou pozornosti dost typické. Ve slevách jsem si něco nakoupila a potom toho litovala.
V té době jsem měla asi osmkrát víc věcí než teď. Řekněme v oblasti oblečení, šperků a knih. Nikdy jsem si nekupovala nic extrémně drahého, ale celkově jsem toho měla opravdu hodně.
Hodně se to změnilo s přestěhováním na venkov. Změnila jsem životní styl a místo abych se chodila procházet do obchodních center, chodím se procházet do přírody. Věcí mám dnes o dost méně a žije se mi tak mnohem lépe. Byl to velký kus cesty a ta cesta se nestala přes noc.
Přijde mi trochu matoucí, když se inspirujeme minimalistickými autory a účty na sítích. Může to vypadat jako ideální životní styl, kterému jsme ale, pokud máme velké množství věcí, v tu chvíli nesmírně vzdálení.
Proto je podle mě minimalismus obestřený různými mýty. Třeba tím, že když všechny věci vytřídíme a přestaneme nakupovat, tak se pro nás magicky všechno vyřeší.
Je pravda, že jakmile věci vytřídíme, život se nám zjednoduší. V první fázi jsou totiž centrem naší pozornosti opravdu jen věci, protože jich máme plnou domácnost a máme s nimi problém. Součástí té první fáze je proto i to, že přestaneme nové věci nakupovat. Tím se rovnice vyrovná a do domácnosti nám nepřiplouvají další a další věci, které ji zaplňují.
Má to ale několik ale. Není to tak, že máme jako striktní minimalisté navždy zapovězeno cokoliv si koupit. To je takové dogma a klišé. Myslím, že minimalismus je opředený i různými stereotypy, hlavně tím, že jde o co nejmenší počet věcí. Za mě jde ve skutečnosti o to, aby byl člověk obklopen tím, co ho vystihuje. Ne o to, aby se zaštítil ideálem mít co nejméně věcí nebo stylem, který je považovaný za minimalistický, tedy nějakým světlým a jednoduchým. Jde hlavně o to, abychom vyjadřovali sami sebe.
A právě když věci třídíme, můžeme být víc v kontaktu sami se sebou a postupně ze svého života propouštět to, co už nepotřebujeme. To jsou ty další fáze minimalismu a léčivého úklidu. Začínáme věcmi a pak se dostáváme k životnímu stylu.
Než se dostaneme k minimalismu jako životnímu stylu, vraťme se ještě k nakupování. Na schématu vám ráda ukážu, jak to většinou funguje.
Začíná to tím, že se člověk necítí dobře, je v nepohodě. Může to být z různých důvodů. Nějaká špatná situace, něco v práci, špatný pocit. A člověk si navykne, že když se něco podobného stalo dřív, šel si něco koupit a ulevilo se mu. Vzniká tak reakce. Jsem v nepohodě, mám potřebu si něco koupit. Jdu si tedy něco koupit a dostaví se dočasná úleva.
Jenže ta úleva je opravdu jen dočasná. Často už po příchodu domů přichází vystřízlivění. Pocit, že jsem si dopřála něco, co jsem nepotřebovala, co překročilo můj rozpočet. A čím víc nakupujeme v emocionální nepohodě, hladoví nebo zlákaní slevami, tím je ten pocit silnější. Přidávají se výčitky. Někdy pak lidé chodí věci vracet a kolečko se roztáčí znovu. Příště, když se cítím v nepohodě, jdu si zase něco koupit.
Ruku v ruce s tím jdou často i další nezdravé návyky. Konzumace sociálních sítí, nezdravého jídla, kouření nebo alkohol. Úplně zjednodušeně řečeno nemáme naplněné svoje pravé potřeby a snažíme se je nahradit něčím zvenčí, něčím, u čeho jsme si zvykli, že minule přišla úleva.
Čím víc jsme na tohle kolečko navyklí, tím rychleji se točí. Zejména u lidí, kteří hodně pracují a jejich práce je nenaplňuje. Někdy je to dokonce tak, že čím víc člověk pracuje a vydělává, o to víc utrácí. Ocitá se pak v jakémsi moderním vazalství konzumu. Má pocit svobody, že si může cokoliv koupit a cokoliv dopřát, ale přitom je pořád v tom křečkovském kolečku naplňování nepravých potřeb.
Dá se z toho vystoupit? Samozřejmě že dá. Já jsem toho příkladem. Pomohlo mi, že jsme se odstěhovali na venkov a že jsem začala minimalizovat svoje věci a být víc v kontaktu sama se sebou. Začala jsem být v kontaktu se svými pravými potřebami. Věděla jsem pak, že se ani nechci vracet do korporace, protože mě to neuspokojovalo. I díky tomu vznikl projekt Léčivý úklid.
Sama jsem prošla různými fázemi minimalismu. V těch prvních jsem se zhlížela ve velmi jednoduchém stylu, občas i v estetice. Přála jsem si, aby všechno kolem mě bylo čisté a jednoduché. V podstatě jsem se v té době zbavila i barev, přestože jsem předtím nosila hodně barevné oblečení. Přišlo mi to jako zjednodušení. Alespoň nebudu mít tolik věcí a díky tomu se mi bude lépe žít a všechno se nějak vyřeší.
To je za mě trochu iluze. Když máme nenaplněné potřeby a nějaké hlubší problémy, samotné minimalizování věcí je nevyřeší. Pomůže nám, protože ve chvíli, kdy věci dáme pryč, nás tolik nezatěžují a můžeme se líp nadechnout. Je pro nás jednodušší se zorientovat a podívat se na další oblasti života, jako jsou vztahy, finance, práce, seberealizace nebo koníčky. A přestaneme se pořád snažit naplňovat svoje potřeby něčím materiálním.
Zmínila jsem pojem hedonistická adaptace. Znamená to, že si velmi rychle zvykneme na něco nového, co si pořídíme. Je tam ten rychlý dopamin, to nadšení z nákupu. Může se to týkat něčeho menšího i většího.
Čím jsou lidé bohatší a výš na společenském žebříčku, tím spíš si pořizují dražší věci, a přitom jim to nemusí přinášet vůbec žádné uspokojení. Čím běžnější je pro ně koupit si luxusní kabelku nebo drahé auto, tím rychleji i sporťák po týdnu splyne s ostatními sporťáky v garáži. A přesně tohle se děje i s běžnými nákupy.
Jediné, co s tím můžeme dělat, je přestat se naplňovat něčím zvenčí a hledat uspokojení svých pravých potřeb v něčem, co pro nás má hlubší smysl. Vůbec není špatné pracovat s vizí. S vizí ideálního domova i s vizí ideálního života.
Když se zastavíme a uvědomíme si, jaký styl nás oslovuje a jaké barvy bychom chtěli mít doma, aniž bychom se zhlédli v aktuálním trendu, začneme víc vyjadřovat sami sebe. Totéž platí o šatníku. S tímhle přístupem pak věci třídíme, dáváme je pryč a časem si něco dokoupíme, ale smysluplně.
Na asketickém minimalismu mi asi vadí, že působí velmi striktně. Pro lidi, kteří mají hodně věcí, je zaprvé nedosažitelný a zadruhé dost odrazující. Mají pocit obrovských omezení, že si najednou nesmí nic koupit a musí mít jen minimální počet věcí. To je za mě prostě špatně.
Minimalismus žitý ve formě léčivého úklidu je právě v tom, že se obklopujeme věcmi, které máme rádi a které nás vyjadřují. A to, co nás vyjadřuje a co nám dělá radost, je něco naprosto individuálního.
Jedním ze způsobů, jak méně nakupovat, je proto i méně konzumovat sociální sítě. Na nich se zbytečně vytváří pocit, že něco potřebujete mít. Sledujete životní styl nějaké influencerky a máte dojem, že musíte mít takové oblečení nebo doplněk. Můžu vám říct, že od chvíle, co nejsem jako tvůrkyně aktivní na Instagramu ani na Facebooku a ani se tam nechodím dívat, se mi žije krásně. Vím, že všechno, co mám doma, je výsledkem toho, že to tam tak chci mít. Neviděla jsem to u nikoho jiného, není to trend, je to moje volba.
Rozhodně vás v jednoduchém životním stylu chci podpořit, ne od něj odrazovat. Jen jsem chtěla tohle téma přinést i z trochu nezvyklého úhlu. Ve striktně pojatém minimalismu totiž pro mě osobně není dost života, barev, energie a kreativity. V něčem mi přijde hrozně přísný. Pro mě je to o tom nahradit nezdravé návyky těmi zdravějšími.
Celkově jde samozřejmě i o omezení nákupů. A když už si něco pořizuju, je dobré, aby to bylo v souladu s mými hlubšími hodnotami. Pro mě je jednou z těch hodnot udržitelnost. Počítala jsem to a jsou to skoro tři roky, co jsem si nic nekoupila ve fast fashion.
Možná to zní zvláštně, jak to dělám a kde nakupuju. Přestože mám kompletně šatník ze second handu, nechodím zrovna v batikovaných tričkách a myslím, že se oblékám stylově. Já i moje děti jsme teď kompletně oblečení z druhé ruky a Vinted. Minulý rok jsem si na jednom festivalu koupila jedny šaty, které mě zaujaly, a delší dobu si striktně nekupuju nic ve fast fashion, protože to není v souladu s mými hodnotami. Žije se mi tak dobře a nemám pocit, že bychom tím já nebo moje děti nějak trpěli.
Řešení otázky nakupování versus nenakupování je proto pro mě i v tom, že když nakupujeme udržitelně z druhé ruky, můžeme si klidně něco nového pořídit. Můžeme si třeba i obměnit šatník. Já jsem si nedávno dokupovala docela dost barevných šatů, protože jsem měla takový průlom. Najednou jsem potřebovala víc barev a přestalo mě bavit mít všechno béžové a bílé. Nakoupila jsem si spoustu letních šatů za pár korun na Vintedu. Kdybych je kupovala v kamenném obchodě, dala bych za ně mnohonásobek, ztratila bych víc času a hlavně by to bylo neudržitelné.
Řekla jsem to na příkladu oblečení, ale takhle to aplikuju na celou domácnost. Není to o tom, že bych pořád měnila styl. Po mnoha letech u mě jen nastala fáze, kdy jsem si chtěla pořídit nějaké barevné doplňky a barevné oblečení, protože mi barvy začaly chybět.
Vraťme se ještě k tomu začarovanému kruhu. Důvodem, proč nakupujeme, je nenaplnění nějakých hlubších potřeb. Tím hlavním proto je, abychom ve svém životě čím dál víc dělali věci, které pro nás mají smysl. Setkávali se s lidmi, budovali si smysluplné vztahy, seberealizovali se, chodili do přírody a věnovali se tomu, co nás baví. Pak nebudeme mít tak velkou potřebu scrollovat, dívat se na životy druhých, srovnávat se a nakupovat. A budeme výrazně šťastnější.
Než se do téhle fáze člověk dostane, musí začít úplně od začátku. Začít třídit svoje věci, zbavit se nepotřebného a přestat tolik nakupovat.
Zajímalo by mě, jaký je váš názor na tohle téma. Jak to praktikujete vy? Připadá vám minimalismus v něčem příliš striktní, nebo vás oslovuje? Dejte mi vědět do komentářů.
Těmto tématům a udržitelnému nakupování se věnuju i v knize Léčivý úklid. A úplnou novinkou je teď aplikace Léčivý úklid. Je to apliakce, který vás provede léčivým úklidem a byla vytrénovaná tak, aby vám pomohla sestavit si plán třídění a organizace podle toho, v jaké životní fázi se nacházíte. Jiné potřeby má totiž člověk, který s minimalizováním začíná a má plný dům věcí, a jiné ten, kdo je dál a naráží na hlubší témata, třeba na sebevyjádření. Deset otázek máte zdarma, takže si ho můžete v klidu vyzkoušet.
Ráda bych zakončila citátem Eduarda Tomáše. „Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás.“ Krásně vystihuje to podstatné. Nic zvenčí nemůže naplnit naše hluboké potřeby. Hledejme je jinde než ve věcech a v nakupování.
