Máte pocit, že na vás všechno padá a že nestíháte? Někdy za tím nestojí jen množství věcí kolem nás, ale i množství informací, které k sobě pustíme. V tomhle článku se s vámi podělím o svůj příběh i o konkrétní strategii digitálního minimalismu, kterou žiju už několik let. Vysvětlíme si pojmy jako FOMO versus JOMO nebo deprivace samoty a podíváme se na začarovaný kruh scrollování.
Zdá se vám, že na vás všechno padá? Často používáte větu „nevím, kde mi hlava stojí“ nebo „nestíhám“? Máte toho příliš, příliš úkolů a povinností, a hlavně ten neodbytný pocit, že nestíháte.
A co kdybych vám řekla, že příčinou možná není jen stav vašich věcí a domovů, ale i to, kolik informací k sobě pustíte? Právě proto bych se dnes ráda věnovala digitálnímu minimalismu. Je to pro mě osobní téma, takže praktické tipy propojím i se svým příběhem.
To největší nebezpečí vidím v tom, že chytrý telefon máme neustále po ruce. Nosíme ho v tašce, v kabelce, v kapse. Je to novodobá závislost. Všimněte si, jak se cítíme zvláštně, když ho někde zapomeneme nebo nemůžeme najít.
Velmi často ho vezmeme do rukou a díváme se, co je kde nového. Každý má ten návyk trochu jiný, ale jde v podstatě o zahánění každé volné chvíle, která by mohla vzniknout. Ať jedeme dopravním prostředkem, čekáme ve frontě, nebo se nudíme, saháme po telefonu, protože je tam naděje na něco nového. Na zážitek, zábavu, nové informace.
Představte si, že na Instagram se každou minutu nahraje kolem šedesáti tisíc fotek a videí. Zajímavé je, že když jsem pátrala po přesných číslech, Meta jako majitel Facebooku a Instagramu aktuální statistiky uvádět nechce. Nevíme tedy, jaké to číslo dnes přesně je. Klidně může být i vyšší, protože jde o starší údaj, rozhodně ne o aktuální statistiku z roku 2026.
Když se podívám zhruba osm let zpátky, právě tehdy se mi do života dostal Instagram. Růžovofialová zploštělá realita plná tužeb, snů a seberealizace. Realita, ve které se spousta lidí domnívá, že právě tam najde svoje štěstí. Že dá vědět o svém projektu a nějak se zviditelní. Tomuhle snu podléhá mnoho lidí na celém světě.
Na jedné straně tady máme tvůrce, na druhé konzumenty. Dnes se budu snažit dávat spíš tipy pro ty, kdo sítě konzumují, ale něco zmíním i z pohledu tvůrkyně. Nejde mi to úplně oddělit, protože jsem Instagram nikdy nepoužívala jen jako spotřebitelka. Vždycky jsem byla i tvůrkyní.
Téma Instagramu je pro mě dodnes citlivé. Jsou to zhruba čtyři roky, co jsem se rozhodla, že tam už nebudu nic publikovat. Nebyl to jednoduchý krok, protože jsem zároveň autorka a podnikatelka a člověk si přeje, aby se lidé o jeho projektu dozvídali. Dostala jsem se ale do místa, ve kterém mi opravdu nebylo dobře. A není to s nadsázkou, když říkám, že mi Instagram málem zničil život.
Všechno začalo euforicky. Na začátku podnikání jsem se nechala přesvědčit, že Instagram je tím nejlepším místem, kde člověk může tvořit a dát o sobě vědět světu. Zpětně jsem si ale musela přiznat jednu věc. Nejraději konzumuji knihy, audioknihy, občas podcast a nejradši ze všeho píšu a tvořím. Jako tvůrkyně jsem si tedy nikdy neměla vybrat platformu, která je tak rychlá a kam se dávají krátké formáty.
Přesto jsem se do Instagramu snažila proniknout stále víc. Podle všech doporučení jsem tam dvakrát týdně dávala příspěvky a celé dva roky poctivě přidávala aspoň jedno story denně. Nesmírně mě to stresovalo. A věřte, že moje příspěvky nebyly o tom, že bych se vyfotila a napsala „ahoj lidi, jak se máte“. Dávala jsem si s tím velkou práci.
Alarmující mi začalo připadat, že jsem postupně vnímala svoji závislost na téhle platformě. Pořád jsem měla mobil v ruce a dívala se, jestli tam není něco nového a jestli mi někdo nereaguje. Frčela jsem na vlně pozornosti a dopaminu z toho, že je o můj projekt zájem.
Postupně jsem ale začala vnímat, že mě to ničí. Než něco nasdílím, je ve mně obrovská euforie, a pak, když se příspěvku nedaří, začínám se propadat. Mám pocit, že to není dost dobré, přicházejí pochyby. Kromě pozitivních komentářů dorazily i hejty. Hodně mi pomohl manžel, který mě upozorňoval, že unikám do úplně jiné reality. Že pozorností často zmizím z rodinného prostředí, jako kdybych tam vůbec nebyla. A to je velmi nepříjemné.
Tehdy jsem se rozhodla udělat radikální kroky a začít s digitálním detoxem. A tam pro mě začaly ty obrovské změny.
Abych nemluvila pořád jen o sobě, pojďme se podívat na mechanismus, který se týká i lidí, kteří sítě konzumují. Na začarovaný kruh scrollování.
Co je vlastně tou motivací, že po telefonu neustále saháme? Určitě je v tom nesprávný návyk, a když se podíváme hlouběji, i vnitřní pocit, že mi něco chybí, něco potřebuju, něco hledám. Většině lidí přitom chybí kontakt se sebou. Být v přítomném okamžiku, větší všímavost, propojení se sebou i s okolím.
Sociální sítě a chytré telefony nám dělají tu nesmírně špatnou službu, že se propojujeme s něčím, co nás odpojuje od nás samotných i od okolí. Když scrollujeme, nevnímáme čas ani okolí, odpojíme se od těla a jsme hodně ve své mysli, kterou tím přetěžujeme. A čím je té inspirace víc a čím je zrychlenější, tím víc přeskakujeme a nejdeme do hloubky. Mysl si neodpočine, naopak vyčerpáváme nervovou soustavu a můžeme z toho být podráždění.
Navíc tam dáváme svoji tvořivou energii. Čím víc konzumujete, tím míň tvoříte. A co je děsivé, díky nekonečnému scrollování se pořád objevuje něco nového, protože ve virtuálním světě se pořád něco děje. V naší realitě to tak ale není, ta plyne mnohem pomaleji.
Když člověk stráví takhle spoustu času a pořád se s někým srovnává, přijde nakonec moment vystřízlivění. Odpoutá se na chvíli od mobilu a zjistí, kolik času scrollováním strávil, času, který se dal věnovat něčemu jinému. Každý, kdo dlouho scrolluje, dobře cítí, že mu to nedělá dobře a že se cítí odpojený od sebe sama. Chvíli pak trvá, než se vrátíme do běžné reality.
Přitom to, čemu se tak vyhýbáme, může být upřímně řečeno docela dobrá nuda. Čekání ve frontě je příležitost chviličku se nudit a jen pozorovat okolí. Můžeme se s někým dát do řeči. Cestou dopravním prostředkem se můžeme dívat z okna nebo si číst. Scrollováním děláme své nervové soustavě i své pozornosti opičí službu, protože nedělá dobře vůbec nikomu.
Dá se z tohohle kruhu vystoupit? Samozřejmě že dá. A nechci vás jen strašit, tak si dáme i tipy, jak s tím začít něco dělat, aby člověk nebyl otrokem sociálních sítí a měl svůj telefon pod kontrolou.
Vraťme se k tomu, že nejsme zvyklí být sami se svými myšlenkami a emocemi a jen tak se nudit nebo pozorovat. Líbí se mi pojem deprivace samoty, kterým Cal Newport, autor knihy Digitální minimalismus, označuje stav, kdy člověk netráví téměř žádný čas o samotě jen s vlastními myšlenkami, nerušen informacemi zvenčí.
Naše nervová soustava potřebuje čas o samotě, aby přechroustala a zprocesovala všechno, co se kolem nás děje. Je moc blahodárné zajít si na procházku do přírody a být chvíli jen se svými myšlenkami. Díky tomu vůbec může dosednout to, co se nám ten den přihodilo, a nejsou to jen myšlenky, ale i emoce. Když neustále konzumujeme a scrollujeme, pořád na to přidáváme další vjemy a další inspiraci. A ono to pak nemá kam dávat. Právě proto je deprivace samoty velmi škodlivá.
Spousta lidí konzumuje sociální sítě proto, že se bojí, že o něco přijdou. Z výzkumů je to mimochodem jeden z nejčastějších důvodů, proč lidé na sítích jsou. Říká se tomu FOMO, tedy fear of missing out, obava, že o něco přijdeme.
Je to samozřejmě iluze. Ve chvíli, kdy se rozhodneme a ze sítí se odpojíme, zjistíme, že zas o tolik nepřicházíme. Naopak se v našem životě začne objevovat něco, co nám dává smysl a přináší radost. Máme mnohem lepší pocit ze sebe sama i z toho, jak trávíme volný čas. FOMO tak nahradíme takzvaným JOMO, tedy joy of missing out, radostí z toho, že o něco přicházíme.
A musím vám říct, že za ty roky, co jsem byla aktivní na sociálních sítích, versus roky, co jsem odešla, prožívám přesně to druhé. Užívám si, že na sítích nejsem a že je nekonzumuju.
Jak toho ale dosáhnout? Tím hlavním je začít pracovat s digitálním detoxem. Ten je nástrojem k tomu, abyste se postupně mohli stát digitálními minimalisty. Začněte tím, že si řeknete, že po určitou dobu, například čtrnáct dní nebo klidně rovnou měsíc, nebudete konzumovat sociální sítě.
Kdybyste si měli z tohoto článku odnést jedinou informaci, je to tahle. Odinstalujte si aplikace sociálních sítí z mobilu. Já už přes čtyři roky nemám v telefonu ani Facebook, ani Instagram, ani TikTok. Mám je na počítači, můžu se přihlásit a jednou za čas se podívám. Není to tak, že bych se úplně odřízla. Ale když máte aplikace jen na počítači, konzumace se opravdu velmi sníží, protože na počítači nemáme sklony tak dlouho scrollovat. A to je obrovská výhoda.
Důležité je nedávat si na začátku úplně tvrdý zákaz. Než aplikace smažete, najděte si aktivity, které jste odkládali. Spousta lidí má mnoho odložených koníčků. Při třídění se u klientek setkávám s tím, že si koupily barvy, plátno, něco na šití nebo háčkování, a nikdy se do toho nepustily. Nemusí to být nic sofistikovaného. Klidně konečně něco opravte vlastníma rukama, dělejte na zahradě, jděte na procházku. Najděte si aktivity, které jsou vám příjemné, a nahraďte jimi scrollování.
Zajímavé je taky podívat se do statistik takzvaného screen time. Většina aplikací tuhle funkci má v nastavení a uvidíte, kolik času na sociálních sítích vlastně trávíte.
Ztrácet se ve smartphonu ale můžeme, i když nakupujeme online nebo nekonečně sledujeme seriály. Tomu se říká binge watching, kdy sledujete další a další díly, nemůžete se odpojit a druhý den jste pak třeba nevyspalí. I to ovlivňuje naši produktivitu, všímavost a dobrý pocit ze sebe sama.
Digitální detox a následně digitální minimalismus děláme proto, abychom získali zpátky kontrolu nad svým životem, cítili se líp a napojovali se sami na sebe místo na telefon. Naše tělo, mysl a vědomí to mají krásně vymyšlené tak, že když jsme v přítomném okamžiku, proudí k nám informace, které jsou pro nás důležité. A ty jsou mnohem důležitější než to, co někdo dělá na Instagramu.
Takhle jsme nastaveni všichni. Většina lidí je ale natolik odpojená, že tuhle schopnost ztrácí, a naopak věří, že je udělá šťastnými, když budou na nějakém doporučeném místě nebo si něco koupí. Sociální sítě nás dávají do jakéhosi moderního vazalství. Konzumeristického a srovnávacího, kdy se honíme za chimérami a za něčím, co během chvilky vyprchá.
Všimněte si, kolik tvůrců je závislých na pozornosti. Váš čas a vaše pozornost jsou jejich dopaminem, jejich hnacím ohněm i jejich břemenem. Vím, co to obnáší. Sdílet na sítě, když jste na dovolené nebo na výletě s dětmi, vypadá zvenčí krásně a euforicky. Ale znám to z druhé strany a nic tak pěkného na tom není. Člověk se tím musí zabývat, často nejde technika nebo se nedaří záběr. Jako tvůrkyně jsem takhle málokdy byla v přítomném okamžiku se svými dětmi a rodinou. Takže když vidím profily influencerek s nadšenými záběry z dovolené nebo s dětmi, upřímně nadšená nejsem. Ten čas raději trávím s rodinou, s přáteli a v přítomném okamžiku.
Odpojit se pro mě jako pro tvůrkyni znamenalo i přijmout, že možná můj projekt nebude mít tolik pozornosti, když nebude na Instagramu a na Facebooku. Beru to ale jako závazek. Chci přinášet kvalitní obsah a nechci zahlcovat virtuální prostor, který je nekvalitním obsahem přeplněný. Má to i dopad ekologický, protože datacentra se musí provozovat a potřebují elektřinu. Je to komplexní problém, který opravdu není jen o tom, že nasdílím, jak mi to dneska sluší nebo co jsem měla k obědu. Všimněte si, kolik tvůrců je egocentrických a pořád potřebují něco ze svého života zveřejňovat. A ten, kdo to živí, jste vy, kteří to konzumujete.
Jsem kritická, to ano. Určitě jsou ale i tvůrci, kteří sdílí kvalitní inspiraci třeba na Instagramu a nevymklo se jim to z kontroly. Přeju jim to. Za sebe musím říct, že mám diagnostikované ADHD a jsem vysoce citlivá, a pro tenhle druh lidí jsou sociální sítě opravdu velmi škodlivé.
Tím se dostávám ještě k jednomu tématu. Ženy na mateřské a s malými dětmi doma patří k velmi častým konzumentkám sociálních sítí. Často se jim děje, že se ztrácí a na dlouho se odpojují od vlastní reality, protože je to únik. Vypadá to, že dění na sítích je chvilku příjemnější než těžká realita domova a péče o děti. A dost dobře se to může vymknout z rukou.
Vím, o čem mluvím, protože jsem s tím měla problém sama a setkávám se s tím i na konzultacích se ženami, které hodně prokrastinují, jsou přetížené a ve stresu.
Kdybych z celého tématu měla vypíchnout jedno doporučení, zní takhle. Odinstalujte si aplikace sociálních sítí a konzumujte je pouze na počítači. Místo toho si najděte jiné aktivity.
A pokud vám nezní dobře jít na procházku, zacvičit si, sejít se s přáteli nebo se pustit do nedokončených projektů, klidně si najděte i něco na mobilu. Můžete třeba používat Duolingo na učení jazyků. Dá se tam docela dobře scrollovat a vybít, mám s tím vlastní zkušenost. Můžete jít na Pinterest a dívat se na inspiraci, i když ten už bohužel není takový, jak býval, je tam hodně reklam a krátkých videí. Dalším doporučením je čtení knih a poslouchání audioknih a podcastů.
Domnívám se také, že YouTube není úplně běžná sociální síť. Dá se konzumovat fastfoodově, když se pořád díváte na jedno shorts video za druhým, ale je tady i hodně edukativního obsahu, návodů a zajímavostí. Proto ho neřadím do stejné skupiny jako Instagram a Facebook a právě proto na YouTube i jako tvůrkyně tvořím. Aktuálně nedávám tak krátká videa, prostě je nemám ráda, takže ode mě uvidíte jen ty delší formáty.
Zajímal by mě váš názor. Jak to vnímáte vy? Jaká je vaše strategie a jak se vám daří dávat hranice svému telefonu a sociálním sítím? Osvědčilo se vám něco, nebo naopak cítíte, že se vám něco vymyká z rukou? Budu ráda, když se v komentářích rozproudí diskuze a podělíte se.
Inspiraci pro jednodušší životní styl najdete i v knize Léčivý úklid. A mám pro vás novinku. Aplikace Léčivý úklid, tedy AI nástroj, který čerpá z mojí knihy, z článků i z YouTube videí, je právě teď k dispozici zdarma na vyzkoušení. Je to jedna z prvních aplikací na českém trhu na téma třídění, odlehčování a organizace. Má jak praktickou rovinu, kdy vám pomůže s plánovacími seznamy a doporučeními, jak třídit a organizovat, tak i psychologický přesah pro ty, kdo řeší hlubší problémy. Deset otázek máte zdarma, takže si ji můžete v klidu vyzkoušet.
Právě díky svému odpojení jsem vůbec napsala knihu Léčivý úklid a přibrala si i různé specializace a nové formy práce s klienty. Věřím, že kdybych se neodpojila, nic z toho by nevzniklo. A díky tomu se udrželo i naše manželství, které mělo kvůli sociálním sítím krizi, a zlepšil se můj vztah s dětmi. Padala jsem totiž hodně do černé díry sociálních sítí, což je pro lidi s ADHD typické.
Naštěstí máme mnoho možností, jak trávit čas jinak. Je skvělé, že se o tom teď víc mluví a že stále víc lidí sdílí, jak se od sociálních sítí odpojují. Přeju vám hodně zdaru s digitálním detoxem i s digitálním minimalismem jako životním stylem.
